Web pro zábavu

Páááťa jde po sklíčku. Hodiny ho nezajímají. Žmochlí si prstíček po hladkém povrchu náramkových hodinek a je spokojený. Zasklený ciferník budíku či hladký display tabletu ho nechává naprosto nevzrušeně v klidu, ale jak zmerčí ciferník hodinek na cizím zápěstí  v dosahu, nastartuje prstíček žmochlíček a jde žmochlit. Očividně mu žmochlení sklíčka hodinek přináší potěšení a spokojenost. Na takové používání však nebyly například mé náramkové hodinky připraveny!

Páááťův prstíček žmochlíček mi dokázal během chvilky na hodinkách s dotykovým displayem přenastavit, co se dalo. Moderní AMOLED display, kterým ciferník zářil do noci před usnutím, když jsme si na dobrou noc vyprávěli pohádky, nebyl jen snadným cílem Páááťovy pozornosti, ale především magnetem na jeho prstíček žmochlíček. Výsledkem bylo, že se mnou pak hodinky nekamarádily, ukazovaly čas kdesi z časové zóny v Tramtárii nebo mne ráno nevzbudily. Měl jsem je vlastně jen na parádu.

Pochopitelně jsem se nedal a do své sbírky hodinek brzy přivítal kousky, které neměly dotykový display. Páááťa se instinktivně, jako jdou kupříkladu robátka malých savců po matčině prsu, přisál svým prstíčkem žmochlíčkem na sklíčko mého nového hodinového aparátu. Zažmochlil a vzápětí vyskočil jako pružina překvapením!
“Ty máš jiné hodiny!” zvolal. Počítal jsem s tím, že to jednou praskne, ale tak brzy jsem to nečekal. Ten kluk má přehled!

Je zajímavé, že na to, jak jde Páááťa po našich hodinkách na ruce, sám pro sebe po žádných nedychtí. Při pokusu s hodinkami naší maminky, tedy mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, si sice jejich nošení na zápěstí vychutnával, ale pak je vrátil a dál o ně nebojoval, jak by jeden čekal. Naopak, zase jen vyslal na hodinky na cizím zápěstí svůj prstíček žmochlíček a byl spokojen.

Soused Sergej je fištrón. Příliš nedbal varování, že ho nově zasazená třešeň přeroste, pokud ji nezakrátí. Soused třešeň nezakrátil a ta ho, dnes již o rozměrech topolu, přerostla. Aby ne, vždyť je také vysoká až po střechu našich domečků. Třešeň plodí jako neurvalá, tedy hodně. Těch třešní! A jakých! Hm, mňam! jsou nalité k prasknutí a když přezrají, padají dolů do našich zahrad jako granáty - čách, prsk, bác! Soused přišel s nápadem se o třešně podělit. Že si prý můžeme očesat vše, co je na stromě nad naší zahradou. Moc to ničemu nepomohlo, třešně jako granáty totiž padaly vesele dál. Ale to česání, to byl to zážitek, za který jsme byli rozhodně rádi!

Do předních řad sběračů třešní se ihned hlásila sehraná dvojice Marťa (9+ let) a Páááťa (6+ roku). Z rodinného žebříku, který máme nejvyšší z celé ulice, brali sběr třešní útokem. Rvali ze stromu, na co dosáhli. Často i bez ohledu na to, jeslti je to třešeň, list nebo větvička. Chudák strom. Netrvalo dlouho a z naší strany zahrady byla třešeň obraná. Bylo krásně vidět, kam všude kluci dosáhli. Tam všude totiž nevisela jediná třešnička. Ba ani její stopka!

Protože třešeň i po náporu takových kobylek, jako jsou naši dva kluci Marťa s Páááťou, pořád ještě hekala pod tíhou zrajících plodů ve vyšších patrech koruny, vydal jsem se do výšin větvoví stromu také. Žebřík se, postaven ve členitém terénu mezi keři, odkud jsem do koruny stromu vystoupal, viklal, klátil a skoro pochodoval. Nějak se mi zdál čím dál více zbytečně vysoký. Kam jsem dosáhl, tam jsem strom od třešní doslova vyluxoval. Také po mně nezbýval v dosahu žádný plod. Netrvalo dlouho a kromě vratkého žebříku a jeho přílišné výšky se mi zdálo, že mám také krátké ruce. Na třešni totiž pořád zůstávalo tolik plodů, že by jeden ronil slzy, když na ně nemohl dosáhnout. Přes veškerou snahu a vynaložené úsilí nad námi třešeň letos zvítězila. Dost hladce!

O den dříve se nám Karen rozplácla před domem na kolečkových bruslích. Myslel jsem, že je po ní, jak to plesklo. Ona se však sesbírala, vyskočila zpátky na nohy a s veselým hlaholením, že to nic není, se dál proháněla na bruslích po ulici. Karen bydlí za rohem a s našimi kluky se zná už z dřívejška. Protože je to třeštidlo jako naši kluci, pozvali jsme ji k nám do bazénu. Dostavila se přesně na čas. Po zazvonění nasísala přes plotové plaňky jako nějaký partyzán a sledovala, odkud se z našeho obydlí kdo vyloupne, aby jí přišel otevřít. Je to číslo na první pohled!

“Tady jsem přinesla toto, tamto a hento!” ihned vybalovala věci z batohu. Pranic se neupejpala a s vrozeným citem pro organizaci uspořádala vyskládané věci z batohu i náplň odpoledního programu. Jasná Pipi Dlouhá Punčocha!

“Já už mám plavky na sobě,” ubezpečila naše kluky, kteří za ní ve věci přípravy na odpolední koupání dost viditelně zaostávali. Ve vodě také nebyla žádný nováček. Ve hře na honěnou brilantně zvládala plavecké úniky jak po hladině, tak pod vodou. Při skákání do vody nasadila laťku vysoko. Umí skočit i salto! To naši kluci ještě ne-e. Z focení pod vodou je zcela jistě znát, že Karen je vodní tvor. Páááťa s Marťou si návštěvu Karen u nás v bazénu pochvalovali a jejich nadšený povyk při koupání se nesl daleko přes střechy našeho klidného satelitního městečka.

Kempovali jsme na Slovensku v Adamově u štěrkových jezer. Krásné místo. V sobotu večer, kdy jsme pěli u kytar a vyprávěli si chlapácké příběhy, neboť děti už šly spát, nás spláchla náhlá bouřka. Hromy a blesky, vůbec to nevypadalo hezky. Ve stanu, kam jsem před bouřkou zalezl, jsem našel zcela tvrdě spícího Páááťu (6+ roku), který nám bouřku nevěřil ani z vyprávění, a bdícího Marťu, který si bouřku užíval.

“Myslím, že jednou ten blesk praštil tak blízko, že jsem až nadskočil!” vyprávěl pak ráno Marťa užaslým kamarádům, kteří spali v obytném autě a byli tedy zcela izolováni od tak bezprostředních zážitků, které jsme měli my ve stanu.

To Marťovo smyšlené, přec fantastické vyprávění jsem viděl zcela živě - blesk se klikatil kdesi z nebes ze samého Olympu, sídla bohů, prokličkoval oblohou, našel cestu mezi dvěma borovicemi, pod kterými jsme rezidovali a jako z udělání nám praštil rovnou do spoje, kde se nám kříží stanové tyčky. Po nich výboj sjel do všech čtyř stran, na které tyčky vedly, a řách u jistících kolíků do země! Byla to šlupka, že nám nadskočil celý stan, jako když pod ním vybuchne granát! Marťa, jak správně popisoval, vylítl do vzduchu plný dojmů. Levitoval, tedy visel ve vzduchu jako kouzelník na kulturním představení a čekal, až blesk těch lumpáren konečně nechá. Tak přesně tak jsme tu noční bouřku prožili. Pochopitelně pravda končila tam, že pršelo a byly blesky.

Byla to naše první, tedy pilotní výprava za dobrodružstvími v kempech. Maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, nejela. S klukama jsme spali ve vlastnoručně postaveném stanu a po rybníce křižovali v nafukovacích lodích naší rodinné flotily. Kluci Marťa s Páááťou dostali na starosti svůj vlastní bágl s věcmi a museli fungovat jako tým vždy, když byla potřeba a řeklo se. Nešlo to nejlépe, protože jsme dokázali prožít celý víkend jen v plavkách a jedněch trenkách, ale jako základ to bylo slušné. Jedlo se to, co bylo, ne to, co si kdo řekl. Páááťa sice paštikoval, že to jako jíst nebude, ale pak tomu přišel na chuť a dožadoval se přídavku. Nejeden rodič by se z toho picl. Kluci se báječně infiltrovala do hloučku dalších dětí a prožili parádní vodní hrátky na rybníce ať již na lodích, paddle boardech či na břehu, když stavěli hrady z písku či hráli fotbal. Poradili jsme si s horkým sluncem, studenou vodou v rybníce, noční bouřkou s hromy a blesky a vším dalším, co nám dobrodružný pobyt v kempu přinesl. Klukům se kempování moc líbilo. Protože máme coby kepmařští zelenáči co zlepšovat, shodli jsme se, že kempovat pojedeme zas!

Do kempu nás pozval kempy protřelý kamarád Erik. Má prima obytňák, v něm spoustu kempařských cerepetiček a špičkově sehranou domácnost, včetně ženy a dětí, kteří mu v kempu parádně sekundovali. Očividně nebyli kempovat poprvé. Kámoš Erik má také řadu kempařských zkušeností a výbavy, na které jsem hleděl s obdivem. Například Erik má vařič, na kterém přivedeš konzervu guláše do bodu varu během jediné minuty! Erik tomu říkal autogen. 

Erik se kamarádí jen s dalšími dost ostřílenými kempaři, jako byl například Filip s chotí a dětmi, takže jsme naší vůbec první pořádnou návštěvou kempu mezi nimi zářili, jak jen kempařští začátečníci zazářit mohli. Na jednu stranu jsme sice například přivezli největší kempařský stolík, za který jsme sklidil ohlas, neboť nás, kempaře, usadil všechny kolem, avšak ke stolu jsem měl tak slabé židličky, že jsem jednu rozsedl. Naše kempování bylo hlavně o legraci a zábavě, takže jsme to brali sportovně.

Marťa s Páááťou se v kempu s ničím nemydlili a hned po příjezdu si nechali nafouknout naše nafukovací lodě. Minulý týden jsme na nich trénovali v zahradě, včetně vyklopení posádky do vody, které mi ten den nemohli zapomenout, takže byli nažhavení na vodácké dobrodržužství jako drátek. Vybaveni plovacími vestami křižovali záhy rybníkem jakoby jim to tam patřilo. S ostatními dětmi byli jedna ruka i přesto, že jejich flotila nečítala lodě, ale spíše paddle boardy. Co šlo přivázat do vláčku k lodi, to naše nafukovovačky tahaly po rybníce sem a tam. Všichni si všechno půjčovali k vyzkoušení a zábavě. Moc pěkné to bylo!

Nástrahy na začínajícího kempaře číhaly na každém kroku. Díky parádní výbavě od mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, jsme měli opalovací krém s neprůstřelným faktorem. Ten nám ušetřil spoustu bolu ze spálenin od slunce. Ten den žhnulo tak moc, že se člověk dvakrát nerozmýšlel, když mohl skočit do vody. Byla sice studená, ale nebylo nad čím otálet, takové bylo vedro!

Další výzvou bylo stravování. Fantasticky vymyšlený jídelníček, který jsem spíchl doma od stolu na základě zkušeností s toulkami po přírodě, narazil na jedinou neznámou a to, jestli to budou naši kluci jíst? Ohřátá konzerva hovězího guláše smíchaná s kousky rohlíku však veškeré obavy naprosto rozptýlila. Marťa to slupl jako malinu. Páááťa, který se nad ešusem s hnědou hmotou nejdříve křižoval jako Čert nad česnekem, že to v životě jíst nebude, si nakonec také pomlaskával. A oba si dokonce přáli, aby k večeři bylo to samé! To bylo, pochopitelně vyloučeno. Na takové změny můj jídelníček nebyl stavěný. Na večeři byly špekáčky.

Když děti nedováděly ve vodě, skotačily v našem ležení, hrály fotbal nebo mastily karty. Z karetních her ovládlo scénu Uno. Je to hra, ve které vyniká náš Marťa a buď jsem v ní vyhrál jen jednou, nebo mne jen jednou Marťa vyhrát nechal. Tak ostrá je ta hra. A Marťa také! Při mastění karet zapomněl Marťa v obytňáku, kde se karty hrály, svou oblíbenou kšiltovku, která se ztratila tak dokonale, že jsme ji pak druhý den hledali úplně všichni. Naštěstí se našla.

V noci děti padly vyčerpáním a do spacáků zalezly úplně samy. Fantasticky rozjetý večer u kytar s ostřílenými kempaři nám v tom nejlepším přeťala bouřka s prudkým lijákem. Zatímco ostatní před ním zalezli do obytňáků, my Modli prožívali chvíle živelné spouště a kalamity pod celtovím našeho stanu. Sice parádně obstál, ale máte to tam z první ruky. Chce to mít na něco takového povahu a ideálně si pro něco takového vyloženě pod stan jezdit. Jinak si prožijete nezažité.
“Já, když nevidím ten blesk, tak se nebojím,” ubezpečoval Marťa. Povídali jsme si o zážitcích v přírodě a bouřkách dlouho do noci. Kolem to řáchalo a blýskalo, jako když vás pořád někdo fotí. Páááťovi bylo vše jedno. Bouřky se nebál, protože ji celou prospal. Usnul vlastně hned, jak se dotkl matrace a dopadla na něj přikrývka!

Pánem noci byl Páááťa. Spali jsme na nafukovacích matracích, které zcela zaplnily podlahu stanu. Mezi matraci a stěnu stanu nešlo nacpat už vůbec nic. Alespoň to jsem si myslel, než se v noci začalo ozývat Páááťovo kvílení. Je to takové ječení a kňučení ze spaní, které ječákovi nevadí, ale všechny ostatní nenechá spát. Rychlým pohmatem ve tmě noci jsem zjistil, že na svém loži Páááťa není. Bylo mi jasné, že bude nejspíš tam, kde bych ho nikdy nečekal - mezi stanem a matrací. No, byl tam! Jak se tam dostal je fyzikální záhadou. Takže jsem přerušil své spaní, vyrval jej z prostoru mezi matrací a stanem, kam se nemělo nikdy nic dalšího vejít, a zase nastolil klid. Život v kempu šel neuvěřitelně pěkně zase dál.

Kempování se nám moc líbilo. Mnohému nás naučilo a pro příště vybavilo novými zkušenostmi a dychtivostí po dalších zážitcích. Marťa s Páááťou se prý nemohou dočkat dalších vodních dobrodružství, nových kamarádů a spaní pod stanem. Já doplním mezery v kempování a zocelím kluky, aby z nich jednou byli parádní kempaři také.

Vydali jsme se do oblasti Adamov na Slovensku za naší novou partou kempařů. Šlo o nefalšovanou a událostmi nabytou cestu do zahraničí. Přesun do cílové oblasti byl dlouhý a komplikovaný, proto jsme jeli na noc s mezipřespáním u babičky Haničky z Hodonína. Tím se cesta rozpůlila a my měli vyhlídku na fajn nocleh. Na benzinových pumpách jsme si na mapách ukazovali, kde zrovna jsme a bavili se, jak rychle se po tom širém světě pohybujeme. Protože jsme jeli rovnou do postele, odpovídalo tomu naše cestovní ošacení, při jehož výběru jsme vsadili na pohodlné domácí pyžamo. Sobotní snídaně se podávala u strejdy Karla a tety Evy, kteří mají haciendu těsně nad zemí a žádný výstup na Everest se při jejich návštěvě podstupovat nemusel. Jedině tak jsme si mohli dopřát dobroty z přivezených zásob. Pak jsme se rozjeli dál za hranice České republiky a za ranního kuropění byli na místě. Kemp teprve vstával. Přesun do kempu se zcela zdařil. Dokonce i podle plánu! A také zážitky byly…

Babička Hanička z Hodonína bydlí v osmém, nejvyšším patře činžáku. Je to krásné místo. Jen zrovna nejel výtah. Výstup po schodech něco kolem půlnoci, kdy jsme dorazili, vydal za výpravu na nejvyššího horu světa Mount Everest. Funěli jsme jako kompresory a takt nám začal vynechávat někde od 4. patra. Páááťa, který má z nás nejkratší nožičky a tedy je musí na schodech nejvíce zvedat, si toho všiml a tu a tam zahlaholil nějaký komentář cvičence v mrtvém tahu. To je okamžik, kdy taháš činku, ale už vůbec necítíš, že ji taháš, jak jsi vysílený. Řval kolem jako na lesy a pranic nedbal, že celý činžák už dávno spí. Nahoře u babičky v obydlí jsme byli rádi, že jsme dole v autě nenechali nic, co bychom nezbytně potřebovali, protože nebylo nosiče, který by se nějak aktivně hlásil, že pro to skočí.

Haciendu strejdy Karla a tety Evy vzali kluci útokem. Na co dohlédli, na to sahali, prozkoumávali, prolézali a přemísťovali. Nakonec se shodli, že je to u strejdy Karla a tety Evy zajímavé a že není třeba někam dál jezdit. Kralovi vynechalo srdce překvapením asi jako nám včera v noci při výstupu do osmého patra. Teta Eva skryla podobnou reakci za vlídný úsměv zbožného přání, aby se navrhované nenaplnilo. Všechny jsme zachránili hromadným přesunem na Slovensko do kempu.

Přibližně po týdnu samočištění se nám zahradní bazén umoudřil a voda zjasněla natolik, že začalo být vidět až na dno. Zmizela z něj i ta šlamastika jako červi, ponravy, pavouci a další havěť, co se tam nashromáždila přes zimu. Pochopitelně to nezmizelo samo, ale díky soustavnému čištění cirkulace vody v kombinaci s ponorným robotem. Teplota vody poprvé letos překročila 27°C a plavky řvaly nedočkavostí, že jestli se hned nepůjde do bazénu, tak se roztrhnou! Neváhali jsme a hromadně vrthli do bazénu.

Byl to křik, jekot, hukot, vřava, blázinec. Kluci skákali ve vodě jako blechy v kožichu závodního chrta uprostřed sprintu na 20m - bylo to svižné a intenzivní, házelo to a skákalo.

“Prosím tě, nekopej mě do zad,” hnětl jsem si odražené ledviny, kam mi Páááťa už poněkolikáté vetkl své koleno. Poslechl a další koleno mi poslal do oční jamky. Člověk si nevybere. Marťa si mne osedlal jako mořského koníka, nožky si šprajcl o mou utahovací šňůrku plavek, na které stál jak strojvůdce na stupačce lokomotivy a ječel něco jako: “Na něěě!”. Byl jsem pod tlakem, ale byla to paráda. Inu, první plavčení!