19. 12. 2025 | PodalŠroub a ZáhadněZmizel, náš prvorozený kluk Marťa (9+ roku), mi pomáhal při šroubování nábytku v dětském pokoji. Pak vyklidil scénu jako nikdy před tím!
Šrouboval jsem zrovna nový nábytek v dětském pokojíku. Jako obvykle šlo o výškové práce, tedy něco, u čeho se stojí na židli, na stole, na jedné noze na židli na stole a podobně. Nic, co by dokázalo děcko, co jinak dokáže všecko. Druhou variantou bylo šroubování nábytku do úchytu ve zdi. To se dělalo u paty stěny, tedy u podlahy. Šlo to ztuha. Taky nic pro děcko, co jinak dokáže všecko. Marťa mi sekundoval, tedy pomáhal, jak se dalo. Marťa pomáhá rád. Akorát funkce přines, podej, přidrž, posuň a další kloučka bavily jen chvíli. Přesněji řečeno jen jednou. Marťa podal a šel si po svých. Byl to pomahač na jedno použití. Kdepak já. Já na tom byl úplně jinak.
Ve strnulé poloze basketbalisty, který natažený jako kšanda zrovna háže ve výskoku míč do koše krkolomně přes hlavu, jsem šrouboval šroubek. Šlo to kamsi za roh. Prdlajs jsem na to viděl. Samotného mne zajímalo, jak jsem se vůbec do takové situace dostal? Když jsem to konečně došrouboval, setřel jsem pot z čela a tu vidím, jak se po podlaze hluboko pode mnou sune koš na hračky obrácený dnem vzhůru ve směru ke dveřím. Očividně zdrhal! Tu a tam se pod jeho okrajem objevila kecka našeho Marťi, jak se s košem sunul. Nedalo mi, abych nehoukl z hůry a nezeptal se:
“Proč máš na sobě ten koš na hračky?” zajímal jsem se. Jako rodinný detektiv jsem si s tou záhadou nedokázal sám poradit.
“To mám proto, abys nevěděl, že jsem to já. Tím jsem vlastně neviditelný!” prozradil mi dost opravdicky Marťa a vesele pokračoval v nepozorovaném úprku.