Aktuality

“Nejdůležitější je být připraven!” řekl jsem a nachystal pro chuďátka ratolátka léčku jako prase. Stáhl jsem z půdy můj nafukovací člun z dob svého bujarého mládí. Mému nafukovacímu člunu Helios od Gumotexu je nyní něco kolem 27 let. Ani jsem nedoufal, že bude ještě použitelný, že se mu po nafouknutí nerozletí švy a další snůška pochybností znovuzačínajícho mořeplavce. Ne, člun vydržel, překvapil a naše kluky potěšil! Postavili jsme jej na trávu do zahrady. Rajtovali po něm jako po průlezce. Marťa dělal, že kormidluje. Páááťa vyskakoval na příď a dělal, že hledí do dáli. Hlásil kapitánový každý nový ostrov, co se při jejich mořeplavbě vynořil z vln. Jindy zase zalezl do podpalubí a zmizel v přední kapse lodi, kam se obvykle vejdou tak akorát boty.

Protože se chystáme brzy na plavbu po rybníce, potřeboval jsem kluky zocelit a připravit na to, že by mohli z lodi spadnou do vody. Nečekaně. Něco takového je potřeba přežít a od první vteřiny vědět, co dělat. Nejednou právě ty první vteřiny rozhodují. Tady jsem se uchýlil k malé lsti. Člun jsem přemístil z trávníku do našeho bazénu. Kluci si rychle osvojili správný způsob nastupování s přenesením těžiště, tedy zadku, co nejníže, aby se člun co nejméně rozkymácel, když na něj námořník vstoupí. To jim šlo na jedničku. Pádlování vpřed i vzad jim šlo také na jedničku. A teď to poslední. Největší. Nejdůležitější. Na to rodič potřebuje kuráž, odvahu - prostě koule. Vzal jsem člun a i s kluky ho převrátil dnem vzhůru. Nečekaně. Neohlášeně. Cílem bylo ověřit, že kluci instinktivně vyplavou na hladinu a vylezou na břeh. Napoprvé je něco takového obrovská směsice nejrůznějších dojmů a pocitů. Upamatovat se na pravidlo, že se máš vynořit a vylézt, je někdy výzva. Dodnes si pamatuji to své vodácké tenkrát poprvé, když jsem v oblečení padl od studené řeky. Naši kluci se pohroužili do bazénu s vodou o teplotě 28°C, navíc na domácí půdě. Co více si může začínající vodák od výcviku námořníků přát!

Kluci vyfrnkli z vody naprosto ukázkově. Jestli se mnou někdy pojedou na vodu, v tomto směru se již o ně nemusím bát. Ovšem, jestli se mnou vůbec na tu vodu pojedou. Ono to převrácení lodi nebylo jen tak bez následků. Marťa byl naštvaný, ale tak nějak vzal, že to byla ode mne výcviková taktika. Oproti němu Páááťa plakal, že je morký, že se mu namočil jeho celoživotní komfort a vůbec si nenechal nic namluvit či říci, že to byl trénink a ověření připravenosti. Nakonec mne láskyplně objal a řekl mi, že mne má rád, ale byla k tomu ten den dlouhá cesta. A tak se završil výcvik našich dvou kluků námořníků.

“Dobrý den, sousede!” zahlaholil Páááťa a s potěšením, že vidí někoho dalšího kráčet slunným jarním dnem po zahradě za plotem, zvedl ruku na pozdrav. Vypadalo to, že zdraví známého, se kterým prožil celé dětství, jak se do pozdravu vložil. Ruku měl celou umaštěnou od kuřecího stehýnka, které má tak rád. Zdravil, jako když velkostatkář vidí souseda, také velkostatkáře. Za plotem u sousedů však byla jakási neznámá žena, asi maminka nebo chůva na hlídání. Pranic našeho statkáře Páááťu neznala a ani česky toho moc nenamluvila, jak zdaleka byla. Neodpověděla. Páááťa tedy se zdravením a pozdravováním docela utřel. Chudák Páááťa. Tak dobře to myslel.

V roli ochránce, který je nablízku svým ratolestem vždy, když se někde něco kolem šustne, jsem se pustil po stopě neznámé osoby v záplotí. Jak někdo našemu Páááťovi neodpoví na pozdrav, to není jen tak. To je většinou někdo s charakterem křivým jako výhybka do pekla s přestupem u Šalamounových ostrovů! Takové sousedy přece nemáme! A skutečně, nebyl to soused, jak Páááťa bohatýrsky hlaholil, nýbrž nějaká panimáma. Přešla celou sousedovu zahradu, tedy všech pět kroků, něco jako u nás, a s rukama založenýma v bok se zastavila u zadního záhonku. Obvykle tam mívají sousedi zasazeny saláty, ředkvičky, mrkvičky a další. Letos je ale ještě na něco takového brzy, takže se mohla pokochat tak akorát pohledem na černozem, ve které to všichni tady u nás pěstujeme. Pak se žena okázala rozhlédla kolem, jestli ji někdo nesleduje. Hleděli jsme na ni zrova hned dva, Páááťa a já a to takovou silou, že kdyby byla motýl, je rovnou přišpendlena na nástěnku! Žena výmluvně sklopila zrak a odkráčela kamsi do domu. Mlčky. A tak skončilo Páááťovi první letošní: Dobrý den, sousede!

Bazén po zimě, to je jako nálada dorostenky ráno po flámu - nebaví se to s vámi, všechny vtipy vzal ďas a člověk by skoro řekl, že ho to nemá rádo! Tak podobně jsem hleděl na mrtvou vodu v bazénu já. Ovšem má horečnatá touha, abych už-už mohl plavčit, všechny tyto chmurné chvíle přebila. Systematicky jsme postupovali podle plánu a řítili se vstříc otevření našeho zahradního aqua parku.

Naši kluci a dokonce děti z ulice, Amálka a Toník, tak ti všichni poskakovali radostně po okraji bazénu a využívali každou příležitost, když mohli přiložit ruku k dílu.

“Nám nevadí, že je ta voda studená!” kasal se Toník, že si jako dojde pro plavky a řádně nám ten bazén rozplave. Pranic mu nevadilo, že ještě není vidět ani na dno, kde obvykle po zimě bývá přehlídka utopených pavouků všech velikostí. Radost na něco takového ve vodě šlápnout! Marťa zanořil ruku do toho vizuálního hnusu, aby pustil protiproud. Ten vodu rozčeřil, tu směsici žalu rozmíchal a řekl bych, že i zahustil. Přestože si Marťa vyhrnul rukáv až ke krku, nakonec si ho namočil. Páááťa by byl nejmíň nepříčetný, ale Marťovi, podobně jako Toníkovi, který chtěl skákat do studené a špinavé vody, to nevadilo. Páááťa s Amálkou si hráli v proudu a stavěli vodě do cesty, co šlo. Koncem týdne jsme bazén přisolili, abychom měli přímořské zážitky. A tak jsme zahájili přípravy bazénu na sezónu.

Páááťa se dlouho neostýchal. Tváří v tvář paní učitelce, kterou velice rychle přestal brát jako cizí paní a dokonce si ji po zápisu pochvaloval, bravurně zvládal úkoly kladené na jeho bedra a svědomitě odpovídal její otázky jako jak se jmenuje, kolik má let, kde bydlí a další. První podpásovku dal paní učitelce při plnění úkolu: Napočítej do desíti. U čísla dvacet jedna ho už začala krotit.

Protože otázky začaly být pro Páááťu očividně nudné, využil v jednu chvíli Páááťa moment překvapení a namísto odpovědi se zeptal: “A na co jsou tady na stropě ty dírky?” Zápis do školy očividně nebral jen jako jednostrannou konverzaci, převzal otěže vedení rozhovoru a začal se zajímat, kam to vlastně bude chodit? Paní učitelka vytřeštila oči překvapením. Ne moc, ale bylo to znát. Páááťova zvědavost ji hnala z jednoho kouta třídy do druhého, a tak jí nezbývalo, než Páááťu ukočírovat a nasměrovat zpět ke vstupnímu pohovoru. Páááťovi jsme přislíbili, že když bude jednou do této školy chodit, časem najde odpovědi na všechny své zvídavé otázky. Včetně toho, proč jsou na stropě třídy takové malé dírky, jak ho zajímalo u zápisu do školy.

Zatímco ostatní rodičové před školou div neronili slzy, jak jim děťátka kuřátka berou roha na týdenní pobyt v přírodě, kde se budou moci učit blíže k přírodě, byli mezi námi i jiní. Já Marťovi například popřál, aby měl oči dokořán a přivezl pořádnou nálož zážitků. Ať užije k přežití toho týdne vše, co se dosud v životě naučil a má se tam fajn. Marťa to vzal jako bojový úkol, který hodlal beze zbytku splnit. Také Toníček z jeho třídy na to šel podobně. Bylo vidět, že spojí síly a se školou v přírodě si společně poradí. Chudák paní učitelka!

Jinak na tom byl judista Toník. Jiný Toník než ten Marťův kámoš Toník. Tento judo Toník postával u autobusu sám. Sám také srdnatě a odhodlaně nastoupil na cestu dobrodružství, která svedla dvě třídy základky za společnými zážitky nahoře na severu v českých horách. Dle aktuálních zpráv děti vyskákaly z autobusu do kraje plného chladu a čerstvého sněhu. Na jejich týden pobytu na škole v přírodě se zrovna značně ochladilo. S ostatními rodiči u autobusu jsme se shodovali, že se nám z dětí vrátí obstojní Eskymáci, tedy lidé stvoření pro pobyt v chladných a nehostinných krajích.

Naše dva řapíky, kluky buky Marťu (9+ roku) a Páááťu (6+ roku), nejvíce zajímalo, jak ta Amerika vlastně vypadá? Poslední dobou oAmerice slýchají z médií jako televize či rádio v autě. Lomy Velká a Malá Amerika nedaleko vísky Karlštejn na jih od Prahy mají jiný příběh. Takový přírodnější.

Fascinace na sebe nedala dlouho čekat. Marťu s Páááťou uchvátil výhled na strmé skalní stěny lomu a zářivá barva jezer na jejich dně. Zatímco lom Velká Amerika otevíral svou náruč k pokochání pozorovatele, lom Malá Amerika byl zádumčivější a nedostupnější. Na jeho dně dřepěl uzavřený svět, kam lidská noha jen tak nepáchne. Naše kluky samosebou zajímalo nejvíce, kde se ve skalních stěnách vzaly ty malé jeskyňky, jak se do nich jde, proč jsou v lomu Malá Amerika vrata ve stupu do jedné z jeskyň a další dobrodružné zajímavosti.

Ještě jsme zaskočili na kukendu na Karlštejn, náš parádní český hrad. V restauraci Pod Dračí skálou mají parádní obědovou nabídku, kde si na své přijde každý hladový jedlík. Príma porce. Akorát se po nich pak špatně vychází nahoru na hrad. Chcete-li dobrý tip na celodenní výlet, lomy Velká a Malá Amerika či víska Karlštejn určitě nezklame!

Fronta na vlek typu kotva postupovala svižně. Páááťa přešlapoval v lyžařské stopě a už od turniketu, tedy bráně ke vleku, se cpal kamsi dopředu. Asi aby byl všude první. Korigoval jsem jeho mládí a na všechno mi kýval, že tomu jako rozumí. Ani netušil, že svým vyprávěním chráním nejen jeho samotného, ale především okolí. Chránil jsem sice dobře, ale málo. Páááťa záhy zaúřadoval jako bomba!

Pár postarších lyžařů se očividně učil užívat si hor. Pán měl natrénováno. Paní měla páteřový pás a z kapsy jí čouhala složenka za pojištění začínající lyžařky. To je období, ve kterém je radno natrefit jen na dobré zážitky. Jinak je po lásce k lyžování veta. A do toho vstoupil Páááťa. Se zájmem jsme se s Páááťou dívali, jak se pár šteuje, aby správně zachytil kotvu a svorně se jí nechali vyvézt nahoru na kopec. V jejich kultivovaném počínání byla ukázková dokonalost a žádná porota by na tom neshledala většího pochybení. Radost pohledět! První kotva jim ujela a odnesla s sebou to překvapení, které jim vynesla. Stane se. Druhou kotvu jim sebral Páááťa. A bylo vymalováno!

Z matematického hlediska ta následující kotva měla být naše, ale jsme lidi, když to někomu napoprvé nevyjde, počkáme na další. Jenže Páááťa se chytil kotvy a už se jí nepustil. A to víte, že vleku to nijak nevadilo, jestli táhne o jednoho Páááťu víc. Shodou okolností se Páááťa chytil kotvy bez toho, aby byl nachystaný a lyže nasměrované nahoru do kopce. Lyže měl kolmo ke směru jízdy, takže se jeho tělíčko proměnilo ve dvacetikilovou masu hmoty, která se zavěšena na špagátě kotvy zhoupla na postarší pár lyžařů jako na kuželky. Zásah, prásk, pochopitelně všechno dole. Včetně Páááti.. Paní s páteřákem mi bylo líto. Váleli se tam všichni tři na jedné hromadě a okolí žaslo, protože to by jeden nevymyslel! Páááťa čile vyskočil a hned stál zase v pozoru na čekačce na další kotvu. Ten bejk to snad chtěl zopakovat! Paní přišli zvedat všichni z obsluhy vleku. Pantáta jí oživoval sebevědomí. Já držel toho našeho pitbula Páááťu zkrátka, aby se to neopakovalo. Aby také, vždyť smetl dva lyžaře. Najednou!

Páááťa u babičky a dědečka v Ústí nebojácně sahá na kde co. Zájem průzkumníka ho zavedl do dětského pokoje, kde kdysi vyrůstala Páááťova maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Léta nepoužívané vybavení jen s námahou odolávalo náporu zvědavce. Například šuplík na drobnosti zcela podlehl a jak za něj Páááťa vzal, šuplík se strachy rozložil! Vytrhnuté čelo šuplíku div Páááťu nelištilo, tedy nepraštilo naplocho do tváře, jak za to Páááťa vzal.

Srdnatý průzkumník historie příbytku zavrávoral s vytrženým šuplíkem v ruce. Klátil se v úžasu pokojíčkem jako každý uličník, který ví, že to nerozbil schválně, ale také který ví, že přesně toto se bude ostatním špatně vysvětlovat.

“Nejde to,” pokrčil smutně Páááťa rameny, když se mu šuplík nepodařilo zkompletovat zpátky do původního stavu. “Já jsem prostě moc silný!” uzavřel v krátké omluvě stylem jakože se s tím nedá nic dělat, a šel si hrát ke skříni s vystavenými sklenicemi v obýváku…