27. 02. 2025 | Hráli jsme kvarteto, mou oblíbenou karetní hru. Tekly u toho nervy!
V karetní hře kvarteto se snažíš od spoluhráčů získat karty tak, bys dal dohromady čtyři karty ze stejné série. Tipuješ, kdo by tvé chybějící karty mohl mít a posloucháš, po čem jdou ostatní. Je to hra, která je napínavá více než kšandy!
“Od tebe, tatínku, chci kartu z pohádkou Králíci z klobouku, symbol klobouk, barva červená!” dychtivě hlásil naučený proslov Páááťa a už si chystal ručičku s vějířem karet, že si tu další ode mne do něj přidá. Má ty ručičky malinkaté, takže s tím vějířem karet pěkně zápasil. Marťa začínal zuřit, že se hra vleče moc pomalu. Protože požadovanou kartu měl, bylo mu jasné, že všechno to okolkování kolem, že jako vyhledávám kartu v mém vějíři karet, je zbytečné a ať si laskavě pohnu.
Napětí postupně narůstalo i přes to, že Marťa od nás vybíral karty nesmlouvavě jako vysavač smetí. Páááťovi jsem tu a tam něco přihrál, když po mně chtěl kartu, kterou zaručeně už měl, takže také bodoval úspěšně složenými čtveřicemi. Marťa zuřil, že má těch čtveřic málo, přestože jasně vedl. Páááťa truchlil, že jich má ještě míň. Já neměl nic a co jsem měl, to jsem rozdal. Když jsem na to oba nerváky upozornil, aby se hodili do klidu, když se jim tak daří, zcela na mne zanevřeli. Nerváci jedni. Kdybychom hráli jako pistolníci z Divokého Západu s kolty u pasu, nevím nevím, jestli by to do mne nenapumpovali!