Šak neškrábl sebou?

Páááťa žije za odměnu. Jeho životním posláním je všechno prozkoumat a prožít. Ty tam jsou naděje, že by naslouchal radám, byť by byly sebelepší. Vše si musí okusit sám, nejlépe jinak než ostatní. A tak se dostal na to skalisko vybíhající do studených vln řeky Sázavy kousek za Petrovem u Prahy ve směru na Kamenný Přívoz. Šli jsme tamtudy po Posázavské turistické stezce. Pěkná procházka, to vám řeknu.

“Páááťo, nechoď tam k vodě, je to mokré, ujede ti voda, žuchneš do řeky!” upozorňoval jsem. Protože vím, že je to marné, je to marné, je to marné, zaujal jsem strategickou pozici a  vybral místo, kam rychle odhodím batoh a zimní bundu, abych měl alespoň něco na sebe, až polezu s mokrým Páááťou ze studené Sázavy. Páááťa, jak se dalo čekat, neposlechl, šel až na poslední kluzký balvan a šup - ujela mu noha! Rozplácl se na kameni jako žába, oči vykulené. Dobře věděl, že se mu to říkalo a že to neměl dělat. Teď ho to samotného mrzelo, že neposlechl. Je to holt rodové jelito, ŽuchBácBum a musíme to z něj nějak rychle dostat.