08. 09. 2024 | Z dolního patra ke mně dolehl křík, že Páááťa zalomil klíč v zámku vstupních dveří. Nebylo těžké si představit, co vezmou opravy, pokud by to byla pravda.
Dělám v úplně jiném oboru a jakákoliv činnost mimo něj jsou pro mne kroky po tenkém ledu, neprobádanou oblastí a cesta bílými místy na mapě. Je to sice dobrodružství, ale doceňuji ho jen, když mám na něj čas a na výzvu s tím spojenou se těším.
“Já jsem nechtěl,” žmoulal si Páááťa oko a natahoval moldánky. “já jsem prostě moc silný,” dodal na vysvětlenou, jak klíč zlomil. Složil jsem se smíchy a vůbec toho nelituji. Další geg měl pro mne Páááťa připraven, když jsem šel zkontrolovat rozsah škod zalomeného klíče, jestli zůstal kus klíče v zámku a tak. Na klíčence visel zohyzděný, lomem zkrácený klíč. V zámku ale jeho chybějící část nebyla.
“Tady je!” vedl mne Páááťa spiklenecky k botníku a mezi botami, kde bych to v životě nehledal, vytáhl ulomený kus klíče.
“Proč jsi to strčil sem?” zajímal jsem se. A věřte mi, že upřímně.
“Já jsem nechtěl, abyste se s maminkou zlobili, kdybyste to našli,” vysvětlil Páááťa.
Přerazit ho nebylo za co. To děcko za to mohlo vážně minimálně.
Korunu celé situaci nasadil Marťa, který se vytasil s nečekaným přiznáním.
“Když se stavěl bazén,” vrátil se Marťa o dva roky zpátky v naší rodinné historii, “tak jsem do betonu, co jste dali na schody, obtiskl své ruce, a pak jsem řekl, že to udělal Páááťa!” pravil.
No, jsem zvědavý, k čemu dalšímu se Marťa přizná, až nám Páááťa zboří barák! To se pak, panečku dozvíme, jak to všechno vlastně bylo.