Z krbu pták

Za sklem v krbu poletoval nějaký pták. Dalo by se říci poskakoval a poletoval, neboť se plácal hned tu a nebo tam. Byla to směsice zběsilých a zoufalých pohybů vězně, který se ještě nesmířil se svou bezvýchodnou situací. Z toho místa nebylo pro ptáka úniku. Krb neposkytoval mnoho komfortu. Úhledně srovnané dříví na další ohýnek odrazovalo od plánování jakékoliv budoucnosti. Vůbec jsem tomu opeřenci nezáviděl.

Nebylo těžké odtušit, jak se pták, kterého jsem podle tmavého a drobného vzhledu podobného vrabčákovi tipoval na kominíčka, do krbu dostal. Včera se přes nás přehnala nejdivočejší bouřka, kterou jsem v tomto kraji zažil. Kominíček se jistě krčil nahoře u komína a ono ho to sfouklo dolů do krbu. Tam byl sice v suchu, ale do dalšího života dost nahraný.

Zhostil jsem se role zachránce, otevřel dveře ven do zahrady a kominíčkovi krb. Ve svých představách jsem viděl, jak kominíček volným průletem zakroužil kolem lustru v kuchyni, elegantním obloukem se snesl do otevřených dveří a dál ven do zahrady na svobodu. Jasná nominace na medaili za záchranu divokého ptactva! Sociální sítě bouří ovacemi. Aáách, paráda! Děkuji. Avšak kde ty věci. Opeřenec vystřelil nejkratší cestou do první skleněné zavřeného tabule okna, kam to napral vší silou, která mu po pobytu v krbu zbyla. Rána to byla jako prase. Myslel jsem, že je po něm. Našel jsem ho vystrašeného dole pod oknem s výrazem, jaký mívá náš pětiletý Páááťa, když zjistí, že se v něčem hluboce zmýlil. Je to něco jako když šlápnete na žábu, ta vyvalí překvapením oči a trpělivě čeká, až ji to přejde.

Otevřel jsem tedy úplně všechny dveře, co se do zahrady otevřít daly, protože ptáček zpěváček očividně nehodlal létat tudy, kudy jsem si myslel, že poletí. Kominíček si vyskočil na horní okraj hromady hraček, co v místnosti naši kluci měli a se zájmem mne pozoroval. Ani jsem se nedivil, že se mu do dalšího vzletu nechtělo. Po čelním nárazu, který prodělal, bych si nepamatoval ani že jsem pták! Párkrát jsem kominíčkovi vysvětlil, kudy bych nyní letěl ven já, kdybych byl pták. Odvážil jsem se i k názorné ukázce a zakroužil místností s rukama v širokém rozpažení. Kominíček sice přihlížel, ale pořád hrál tu ušlápnutou žábu, která čeká, až to přejde.

“Jestli mi sem nalítají mouchy, budeš si je chytat,” upozornil jsem čumákujícího kominíčka na důsledky jeho váhavého přístupu k odletu. Poté se ptáček zřejmě zaposlouchal do mého vyprávění, kterým jsem ho zahrnul, když jsem si chystal oběd. Říkal jsem mu, co jsou lidi zač a tak. Znáte to, člověk si troufne na různá témata, když ta němá tvář nemá šanci reagovat. Když se kominíček ani poté neměl k odletu a já již měl jiné plány s započatým odpolednem, vzal jsem to k němu zkratkou přes gauč jako sokolský cvičenec skokem bokem přes kozu. Kominíček se vyplašil správným směrem a frnkl pryč. Tak jsem nakonec toho ptáka z krbu přeci jen zachránil.