Jezdec

Páááťa se na kole naučil jezdit téměř okamžitě. Sice s nástupem na kolo léta otálel, jezdit začal až v pěti letech, ale jen na kolo sedl, hned mu to šlo! Jenže pak přišla jízda do kopce, kde je potřeba se umět opřít do pedálů a zabrat nohama. Na to samovládce Páááťa nebyl stavěný. Proměňovat námahu ze šlapání do pedálů v zážitek z jízdy na kole zatím není jeho silnou stránkou. Velmi důrazně se vyjádřil o své nevoli k fyzické námaze při jízdě na kole a nehynoucí touze užívat si jízdy na kole bez námahy. A jak to dělal?

Seskakoval z kola sice s elegancí Terrence Hilla (italský herec minulého století) vždy, když mu to do kopce nejelo, naštvaně s kolem praštil o zem a důležitě od něj odcházel, jakoby se chystal věnovat jiné činnosti. Když tak učinil na polní cestě uprostřed nedozírného lánu obilí na Jižní Moravě zamýšlel jsem se nad tím, co tady chce jiného dělat? Páááťa je však bojovník. Ke kolu se po rozptýlení své prchlivosti zase vrátil, rád na nějak nasedl a se zájmem se pustil do překonávání překážek, které mají cyklisti tak rádi. A když to pak zase rozšlapal a rozjel a svištěl krajinou, povídal a vyprávěl a radoval se. Inu, ten náš Páááťa, to je prostě jezdec!