Web pro zábavu

V karetní hře kvarteto se snažíš od spoluhráčů získat karty tak, bys dal dohromady čtyři karty ze stejné série. Tipuješ, kdo by tvé chybějící karty mohl mít a posloucháš, po čem jdou ostatní. Je to hra, která je napínavá více než kšandy!

“Od tebe, tatínku, chci kartu z pohádkou Králíci z klobouku, symbol klobouk, barva červená!” dychtivě hlásil naučený proslov Páááťa a už si chystal ručičku s vějířem karet, že si tu další ode mne do něj přidá. Má ty ručičky malinkaté, takže s tím vějířem karet pěkně zápasil. Marťa začínal zuřit, že se hra vleče moc pomalu. Protože požadovanou kartu měl, bylo mu jasné, že všechno to okolkování kolem, že jako vyhledávám kartu v mém vějíři karet, je zbytečné a ať si laskavě pohnu.

Napětí postupně narůstalo i přes to, že Marťa od nás vybíral karty nesmlouvavě jako vysavač smetí. Páááťovi jsem tu a tam něco přihrál, když po mně chtěl kartu, kterou zaručeně už měl, takže také bodoval úspěšně složenými čtveřicemi. Marťa zuřil, že má těch čtveřic málo, přestože jasně vedl. Páááťa truchlil, že jich má ještě míň. Já neměl nic a co jsem měl, to jsem rozdal. Když jsem na to oba nerváky upozornil, aby se hodili do klidu, když se jim tak daří, zcela na mne zanevřeli. Nerváci jedni. Kdybychom hráli jako pistolníci z Divokého Západu s kolty u pasu, nevím nevím, jestli by to do mne nenapumpovali!

U babičky a dědy v Ústí je světnice kuchyně sice malá, ale produkují se v ní vynikající dobroty. Na obědy a vůbec každé další jídlo se tady vždycky těším. A určitě ne jen já. A tak jsme se všichni sešli v těsné místnosti, Marťa proskočil davem a nějaký talíř, kdo ví, kde se vůbec vzal, spadl na zem a s řinčením se rozbil. Při takovém zvuku člověk nemusí dvakrát hádat, co bude dál? No, bude se vysokou fistulí vyšetřovat, kdo za to mohl nejvíce, jaký je to nekňuba a vyostřená situace postupně vyšumí po sérii palčivých výčitek. To je rodinný život. Není to pro každého.

“Tak do toho mne nepleťte!” prohlásil rozhodně Marťa, sotva řinčení rozbitého talíře skončilo. Jeden nevěděl, má-li ronit slzy nad rozbitých talířem, nebo se válet smíchy nad Marťovým prohlášením. Kdybych to neviděl, že talíř spadl až potom, co se protlačil davem v kuchyni a tedy skutečně s tím neměl nic do činění, snad bych mu to ani nevěřil. Takto jsem musel uznat, že měl ten kluk pravdu. A Marťa má radost, když se mu věří, že má pravdu! Marťa ten talíř prostě nerozbil. A teď mi ukažte, kdo spoustí tu vysokou vyšetřovací fistuli na babičku - ha?

Byla tmavá jihomoravská noc. Osvětlený lyžařský svah v Osvětimanech na jihu Moravy po straně lemoval vlek Poma. To je takové to kruhové sedátko na tyči. Nevyhřívané, tedy studené! První jízda mi dala zabrat, protože o překvapení nebyla nouze. Intuitivně jsem se totiž chopil vlečné tyče, se kterou v ruce jsem předpokládal, že vyjedu až nahoru na kopec, jak jsem zvyklý z jiných lyžařských areálů. Jenže tyč měla jiný názor a vystřelila kamsi vzhůru k vlečnému lanu hned, jak se tažné ústrojí mé sedačky napjalo. V ruce mi zůstal jakýsi oranžový špagát, něco jako uzlovačka na vázání uzlů. Ten mne vlekl a já děkoval svému postřehu, že mi ta vyšvihnuvší se železná tyč nevyrvala ruku i s rukavicí. Mám totiž pekelný stisk a jen tak se něčeho nepustím. Oranžový špagátek, co stoupal vzhůru k vlečné tyči, mi připadal dost tenký na to, aby si člověk plánoval něco na zítra, pozítří či další dny. Říkal jsem si, radši na to nemyslet a věřit, že provozovatelé areaálu ví, co provozují. Opravdu ví?

Byla to má třetí jízda. Nevyšel mi krok a kolemprojíždějící sedačku jsem nechal projet. Počkal jsem na následující. Ani pan vlekař proti tomu nic neměl. Úspěšně jsem vyjel do půli kopce, když se vlek zastavil. Člověk se téměř nikdy nedoví, jestli tam dole někdo křápl, jestli nenastupuje vozíčkář, no prostě nic. Na vrchol kopce zbývalo poslední převýšení. Hleděl jsem na tenký oranžový špagátek, co spojoval mé nevyhřáté plastové sedátko s vlečným ocelovým lanem vysoko nademnou. Mizel kdesi v jícnu té vlečné tyče, za kterou by se dalo držet lépe, než za ten špagátek. Špagát věděl, že se na něj dívám pochybovačně a že mu vůbec nevěřím. Také věděl, že to mé letmé rozhlížení do okolní noci patří přípravě na situaci, kdy se se mnou nedejbože urve. Kdo je připraven, není překvapen, že ano.

No just! Jen se vlek rozjel, prudký tah vzhůru, který mne mohl vytáhnout až na vrchol kopce, náhle polevil. Co polevil - zmizel! Cosi udělalo křup, oranžový špagátek se vyporoučel z železné tyče, která s poskakujícím houpáním odjela kamsi nahoru do tmy. Připadalo mi, že se mi smála, až se za břicho popadala. Já se zarazil v pohotově udělaném véčku z lyží, abych nesjel dolů do údolí v kotrmelcích vzad. Vv ruce jsem třímal oranžový špagátek, který visel schlíple dolů a klikatil se po sněhu až ke svému roztřepenému urvanému konci. Připadalo mi to, jakobych držel za ocas vyčerpaného Vetřelce. Nějaký ten zdatnější kus.

“Ááá, to musela být nějaká těžká večeře!” častovala mne kolem projíždějící Moravačka pozorností. Je to pozitivně lazený a přátelský národ ti mí Moraváci. Mám to rád. Krátce jsme s cizačkou zavtipkovali, což sice mou situaci nezlepšilo, ale co už. Pak jsem sjel dolů k vlekaři udělat obchod. Že když mi dá volnou jízdu, já mu dám urvanou sedačku. Ještě mne napadlo, že by mi to mohl ošvácat o hlavu, že mu likviduji vlek, ale rychle jsem tu představu vypustil z hlavy, protože nebyla příjemná. S vlekařem jsme se dohodli rychle, jasně a k mé veškeré spokojenosti - volnou jízdu mi dal. V dalších jízdách na vleku jsem budil pozdvižení. Aby také ne! Když jede na vleku lyžař v postoji, kdy v každé vteřině čeká, že se to s ním urve, na plakátovou fotku to zrovna není…

Teplá zima. Kolem Prahy to jsou syrová rozbahněná pole, sem tam zelená tráva přikrčená chladem. A v tomto blátivém marastu jsme se vydali na chatu. Paní ze sousední chaty v telefonu říkala, že prý žádný strach, že žádný sníh není a že můžeme kliďánko přijet. Nebyla to přesná informace. Jak jsme se blížili od Prahy k chatě, náhle se ukázal sníh, přibývalo ho a cestu na zaparkování u chaty jsme už museli odhazovat! A začalo sněžit. Vločky jako dlaně!

Ráno bylo všude bílo, všechno zarovnáno pod jednou souvislou bílou sněhovou peřinou. Krásné! Hned jsme přišli s tím, že si v zahradě za chatou uděláme bobařskou dráhu. Celý rok totiž dumáme, proč právě naše zahrada musí být ze svahu a že to nemá žádný užitek. A ono je to všechno proto, abychom si v zimě mohli postavit bobařskou dráhu - jak je ta příroda chytrá!

Páááťa jezdil od ohniště, Marťa z kompostu. Byla tam vyvýšenina, kde nabral rychlost a mohl tak projet zahradou velkým vyhlídkovým obloukem. Páááťa naproti tomu vsadil na rychlost své kratší trasy. Když jsme s Marťou ladili detaily jeho trasy, Páááťa už svištěl jako na olympiádě a dole u chaty z dlouhé chvíle začal budovat skokánek! Zajímavostí stavby bobové dráhy bylo, že sníh byl příliš měkký a načechraný a byla ho potřeba ve dráze pořádně zmáčknout a udusat. Použili jsme na to dětské boby, pochopitelně, a do nich naložili sto kilo zátěže. Udělalo to parádní stopu, takže dětští jezdci v ní pak jezdili jako vlak po kolejích! Zátěž těch těžkých bobů jsem dělal já. Musím pochválit výrobu plastových bobů, že mne to uvezlo a že mi to dalo možnost se zase na chvíli vrátit do dětských let. Však taky bylo křiku, abych boby ihned navalil zpět, když jsem svižně vybíhal svah k další jízdě!

Krunýřovec je akvarijní rybička, která smejčí pod dně a po stěnách akvária, všechno ožužlává a ve chvílích klidu se přisaje na sklo a jen tak si tam visí. Protože akvárium dokonale čistí, říkám jí smeták nebo čistič. A tomu se zase narodila děťátka, malí smetáčci. Jako každý akvarista jsem nad novými rybičkami jásal.

Zvěst o nových rybičkách jako prvního přilákala Marťu. Rozespale se poškřaboval po žebrech jako každý rozespalec a na důkaz toho, jak je mu to jedno si u akvária zívl. Otevřel ten svůj chřtán jako lev, který chce spolknout slona. Obrátil se k odchodu a v tu vteřinu zcela pustil z hlavy, že vůbec zíral na akvárium. Páááťa naproti tomu přiskočil k akváriu, omrkl situaci a když se jedna z nových rybiček mrskla a rychle přeplula sem a tam a druhá se přisála na sklo, prohlásil: “Ta rychlá se bude jmenovat Blesk a ta přisátá Cucák.” S potěšením odkráčel zpět do zažitého ranního programu a usadil se na gauči v kuchyni vedle zívajícího lva.

Oslava 9. narozenin Elišky, sestřenice našich kluků, probíhala v bowlingové hale v Mladé Boleslavi. A byla dramatická. Alespoň pro náš rod. Bowlingová hala za to nemohla. Je to pěkné místo, hladké bowlingové dráhy, špičkové mantinely se zábradlím, které navedou kouli i naprostému nešikovi. Páááťa jančil radostí, hořel nedočkavostí, povykoval, poskakoval a udělal bác! Jenže ouha, nebylo to jen takové obyčejné bác, ze kterého se nějak zvedne. Tentokrát nestačil dát ruce před sebe, aby pádu zabránil, nebo jej zmírnil, a křápl na leštěné parkety bowlingové dráhy přímo na hubu, ústa, chlebárnu, paštiku - prostě na držku.

Protože to bylo nové a Páááťa byl neznámou bolestí ve tváři zaskočen, nejdříve jen tiše vyvalil oči překvapením. Měl je krásné, modré a doširoka vypoulené. To je to pověstné ticho před bouří. Pak se mu tvář rychle zkroutila v bolestivé agónii. To pořád ještě nebyla ta bouře v porovnáním s tím, co přišlo. Najednou se mu ústa zalila krví, vlastní, a z nosu se spustilo rudé řečiště bezedné a tudíž nekonečné řeky Amazonky. Tím pro nás bowling skončil. Rozjela se záchranářská akce, kdy jsme ve skromných podmínkách bowlingového centra hospitalizovali krvácejícího raněného. Jak jsme ho uklidnili a konstatovali, že bude žít, pustili jsme se do úklidu stop, které při akci dřka v baru vznikly. Bylo to jako po mejdanu upírů - cákance krve vedly od bowlingové dráhy až k pohovce, kde se pacient léčil. Všechno dobře dopadlo. Pacient byl do hodiny živ a zdráv. V závěru jsme museli konstatovat, že nebylo lehké Eliščinu oslavu 9. narozenin přežít. Vše sice dobře dopadlo, ale zůstal zážitek s hubou nadranc.

Marťa se učil básničku do školy. Okem odborníka nad ním bděla naše babička Hanička z Hodonína a věřte, že nad ním fakt bděla. Jejím jediným cílem bylo našroubovat do toho kluka básničku tak, jak se sluší a patří.

“Babičko, prosím tě, potřebuji tužku!” zahlásil pojednou Marťa uprostřed výcviku. Jeho pokroky byly obrovské, a proto nikdo ani v nejmenším nepochyboval, že tužku potřebuje k dalšímu navýšení svých výkonů. Hned tu byla babička a se zájmem zjišťovala, jakápak to tužka má být, jestli propiska, nebo pastelka? Následně se spustila obrovská akce s cílem nalézt Marťovi tu správnou tužku. V babiččině obydlí se pro to obrátil naruby celý obývací pokoj. Když se babička, celá zpocená, přiřítila s hnědou pastelkou, Marťa ji s poděkováním vzal a ladným tahem načrtl do textu básničky fajku někam za třetí odstavec, aby věděl, kde skončil. Bylo to, jako když si v seznamu odškrtnete splěněnou položku.

“Tak pozor, vážení, teď se to naučím až posem!” ukazoval významně na právě načrtnutou značku a natáhl ruku ke stále zpocené babičce, že jí s díkem tužku zase vrací, neboť požadované dílo bylo právě dokonáno. Babička tam zůstala stát v němém úžasu, protože po tak dlouhém a pekelném hlednání tužky fatk nečekala, že ji Marťa použije na jedinou fajku v textu!

Páááťa kutal něco s Lego kostkami u gauče. Spojoval to, měřil a hlavně u toho rachotil při hlednání dalších kostiček Lega v bedně, kde jich má docela slušné, řekl bych až nepřeberné množství. Přehraboval to tam jako strýček Skrblík milióny v trezoru. Rachot neuvěřitelný. Něco jako když hrká hever po střeše z vlnitého plechu. Je až spodivem, koiik hlomozu nadělá hledání jedné Lego kostičky! A protože to Páááťa hledal po jedné kostičce, hrkalo a rachotilo to u nás neustále. Hrůůůza!

“Už to mám hotové!” vyskočil náhle Páááťa zvesela. Bylo to zrovna v okamžiku, kdy se již nezvykle dlouho neozvalo žádné hlomození při hledání Lego kostičky. Člověk si pomalu zvykal na ten klid a mír, který se v místnosti rozhostil. Páááťa si mě iniciativně přitáhl ke svému výtvoru. Vedl si mě ke gauči jako bachař vězně úchopem za zápěstí, asi abych se cestou ke gauči někam nezatoulal. Společně jsme zírali na parádní domeček z Lega. Fakt pěkné dílo. Šlo o přízemní, dobře situované stavení tvořené barevnými kostičkami. Velká zahrada, pár stromů, ohrada. Pecka. Jenže co to, to nebylo všechno! Z jednoho okna stavení najednou vykoukl chlupatý čumáček našeho rodového křečka Pišty! Páááťa mu s oblibou staví nejrůznější stavení a v neověřené víře, že to Pištu baví, či že to má rád, chudáka Pištu rve do každého výtvoru z Lega, kam se křeček vejde.

“Prostě mě to tak napadlo. Mám totiž hlavu plnou myšlenek!” hlaholil Páááťa potěšen mým zájmem o jeho výtvor. Zakroutil se radostí jako pijavice na diskotéce, nechal domeček i s Pištou svému osudu a vítězoslavně kráčel pryč za dalším životním dobrodružtvím.