Byly čtyři, pak jedenáct

Lov myší, které se nám v létě usadily v zimní zahradě, probíhal ukázkově. Dalo by se až říci na jedničku. Přes okna do zimní zahrady jsme s úžasem sledovali, jak zvědavý hlodavec leze neohroženě do pasti, jak cvrkne od spouštěcího mechanizmu a pružinou hnaná západka dvířek klece uvězní tvora v klícce. Výborně vymyšlené! Nalovené myši jsme shromáždili do bedny, že je vyneseme do polí. Jenže přišel déšť a vítr a krabici umístěnou přede dveřmi převrhl. Myši neotálely, vlezly nám do před domem zaparkovaného auta a kdyby je pak v servisu nevytáhli, hlodaly by nám do něj dodnes. Zbytek myší vylezl na půdu a tady to pokračovalo!

“Máme tam myši”” spráskla ruce maminka, můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa. Prý jí myška přeběhla přes cestu na shromaždišti všehomíra v maminčině sektoru na půdě. Po týdnu marného natahování smrtonosných pastí na myši, které jedním šmahem přerazí myši vaz a smažou plány na slibnou budoucnost, jsme přešli na odchytové klícky. Ze smrtonosné pasti totiž vždy zmizela čokoládová návnada a past se ani neráčila švihnout, zcvaknout či dokonce něco chytit. Skoro jsem se bál chodit pasti kontrolovat, abych tam od myší nenašel vzkaz s nějakým rýpavým textem o lovci amatérovi. Leč karta se obrátila, milé myšky. Dnes jsme v klícce odnášeli jedenáctou chycenou myš! Nosíme to jako krotitelé duchů v natažené ruce před sebou, aby na nás hlodavec nemohl a zároveň celý svět viděl ten div. Vypouštíme myši za vsí u potoka, krademe se zpět potají jako Růžový Panter, zahlazujeme stopy na stezičce mezi domy i na chodníku, aby nás nevystopovaly, a dál líčíme pasti pro případ, že by jich tam nohoře na půdě bylo ještě víc.