Samoorganizační děti

Nespoutané a samoorganizační veselí probíhalo v jedné za základních škol v Praze. Tělocvična poskytla zázemí pro všechny, kdo se rádi hýbou a sportují. Masakrovější kluci šili fotbalovým míčem do brány. Naopak oduševnělé a hybné holky šplhaly hned na lanech, hned na těch studených kovových tyčích. Rodičové, kteří jsme doprovázeli své děti, měli možnost zopáknout si spoustu cvičebních úkonů, které nám byly dříve v době pravidelné školní docházky všední.

Marťa s Páááťou jsou dítka prozatím školou nepolíbená. Vybavení tělocvičny brali jako pekelně nadupané hřiště se zastřešením, kde byla úcta k vybavení a ohled na jeho zachování sprosté slovo. Vybavení nedoznávalo újmy jen díky tomu, že ho nebylo jak rozbít. Páááťa lezl na kde co, hlavně, že se dostal vysoko. Z ripstol jsme ho nemohli dostat. Bůh žehnej, že ještě neumí to děcko šplhat, jinak bychom ho stahovali z lana, tyče na šplhání nebo rovnou z lustru na stropě. Marťa, který je již přeci jen ke sportu veden pravidelnými návštěvami kroužku atletiky, vzorně pobíhal v tělocvičně od sportu ke sportu. Všude si něco osahal, zahrál, začutal. Když mu malovací paní, co přišla dětem kreslit na tvář podobiznu nejrůznějších zvířat, spíchla na kukuč tygra, zjihl a do konce dne ve tváři ani brvou nehl. Prý proto, aby si obrázek neponičil. Páááťa si nechal na tvář nakreslit svého oblíbeného lva. Na hybnost jeho brvy ve tváři to nemělo vliv, naopak, využíval vizuální změny tváře a děsil okolí bojovým pokřikem, ke kterému přidával vycenění zubů a napřažení rukou. Na okolí to mělo veliký, bohužel také neblahý vliv. Pozoruhodností bylo, že po celou dobu kreslní na tvář se Páááťa ani nehl a vzorně držel. Něco takového je u něj zvykem pouze v okamžicích, kdy spí!

Sportovní návštěva naší ulice v tělocvičně se setkala s velikanánským úspěchem. Všem se tam líbilo. Za povšimnutí stálo, že nespoutaná zábava, kde si děti samy vybíraly cvičební discíplíny nepostrádala organizaci. Z toho široké plénu pozorovatelů usuzuje, že to jsou děti samoorganizační.