Výprava na Drábské světničky

Do party ASKO Seals Marťa pronikl a splynul s ní zcela nepozorovaně. To jediné se o Marťově vpádu do řad sehraného turistického týmu rozhodně nedá říci. Už při dopravě na parkoviště ve vsi Příhrazy, odkud jsme do přírody vnikli, si kamarádi z party ASKO Seals nemohli Marti nevšimnout. V autě, kde trůnil v parádní dětské sedačce, totiž zabíral nejvíce místa. Sedačka se prostě roztahovala a na úkor ostatních spolujezdců vytvářela nechutný komfort pouze pro toho, kdo v ní seděl. Po mimořádné zastávce, při které jsme Marťův trůn přemístili ze strany doprostřed zadního sedadla, se mnoho nezměnilo. Do té doby jednostranně zmáčknutá dvojice Lucka a Dmitrij, které Marťova sedačka hnala do protějšího rohu rodinné Fabie, tito dva dál podstupovali kompresi. O samohybu, tedy autě, se začali bezostyšně vyjadřovat, že je malý! Jízdu tak strávili v sedu na jedné polovině zadnice a na jeden nádech. Poznali jsme to podle toho, že po výstupu z auta vykazovali známky značného opotřebení a protahovali se jako skládací metr. Při jízdě se do rozhovoru zapojovali jen sporadicky, neboť šetřili dech v plicích, které se při nádechu vlastně neměly ani kam roztáhnout.

Za dopravu autem jsem si u kamarádů z ASKO Seals vysloužil příslovečný políček s doporučením, že jestli je ještě někdy chci vézt na výpravu, měl bych si koupit větší auto. Něco takového vám mohou říci jen opravdoví kamarádi, to vám řeknu! Přestože Marťa během 45 min. dlouhé cesty v podstatě vyřídil hned tři lidi tím, že jim sebral dostatek životního prostoru, byl na výpravě přínosem. Ve svých pěti letech toho neujde více něž přibližně 8km, takže i kamarádi z party se mohli těšit, že je výprava fyzicky nezruinuje.

Příhrazské skály vydaly svá odvěká tajemství plná přírodních krás v podobě lesních pěšin a výhledů z vrcholků pískovcových skal daleko do kraje. Byl krásný svěží jarní den. Přestože slunce svítilo a hřálo, denní teploty se ostýchavě držely těsně nad 10°C. Kromě výstupu nahoru na hřeben skalní cesty nad vískou Příhrazy, kde bylo schodů nahoru do kopce jako prase, už nás ohřívalo jen slunce, což žádná hitparáda nebyla, a mládí. To taky žádný hajcunk nebyl. Když si Kuba dopřál u hospůdky Na Krásné vyhlídce chlazený nápoj, dala se do něj zima, dostal z toho škytavku a po zbytek cesty z toho blafkal jako drahý pes: Uick-uick! Lucka si z něj dělala srandu, že jestli mu to vydrží až do auta, pojedeme domů jako ze zverimexu (prodejna zvířátek, pozn. aut.)!

Drábské světničky, sídlo dávných loupežníků, kteří tady ve skalních věžích měli svá doupata a loupili, na co přišli, byly pro veřejnost zavřeny. Jeden by posmutněl, ne však my. Zvesela jsme kopli do vrtule a putovali jsme dál krásami Českého ráje po vyhlídkách nahoře na pískovcových věžích. Bylo jich všude kolem dost. Ladně jsme se vyhýbali přelidněným úsekům tamního koutu světa a mezi věžemi plných žebříků a strmých výstupů a sestupů vychutnávali liduprázdnost kraje. Když už jsme někoho potkali, za břicho jsme se museli popadat. Většinou šlo o lufťáky, tedy turistické občasníky, kteří se přijeli do přírody vyluftovat. Předvoj dělala obvykle nezadržitelná, přibližně patnáctiletá dcera vzezření modelky uprostřed překotného chvatu na výstavní molo. Za ní kráčela matka s kariérou modelky sice dávno za zenitem, avšak s hlavou stále prudce vztyčenou a bradou vystrčenou tak, že byla všude první. Za těma dvěma děvama nebylo dlouho nic, až pak se dolů po žebříku z pískovcové věže sypal jakýsi chlap ověšený brašnami, na každé lahev s pitím pro slečinky. Tipoval jsem ho na šerpu a smrdutého sluhu, ale když jsme se dali do řeči, byl to táta od rodiny, co právě prošla před ním. Nechápali jsme, ale soucítili.

Hvězdou našeho týmu, která si ani v nejmenším nezadala s tím šerpou, byl Marťa. Kde mohl, tam se držel v popředí. Z fotek to často vypadá, že nás všechny vedl! Poprvé byl na výpravě obtěžkán vlastním batůžkem a poprvé ho nesl málem celou cestu! Trasa se mu líbila. Když ne, dal nám to patřičně znát a šlo se jinudy. V půli cesty se mu unavily nožičky a dál chodil a pobíhal po vlastních pouze když zapomněl, že je unavený. V autě vytuhl hned po nastartování motoru a cestu domů strávil v blaženém odpočinku. Na něco takového neměla Lucka s Dmitrijem ani pomyšlení a v Praze Letňanech se zase lámali z auta jako skládací metr. Příště prý pojedou na výpravu pouze po zásadním přepracováním plánu dopravy našeho týmu do cílové destinace. Odborník se diví, laik žasne!