Páááťa ví, kudy ven!

Kuchlovali a muchlovali jsme se na chodbě před venkovními dveřmi. Nejspíš jsme se někam chystali. Pořád se kolem někdo motal, tu tady, tu támhle, no znáte to. Když jde o nepřehlednou situaci, jsou na její vytváření děti kabrňáci. Jeden nevěděl, co dělá jeho pravá či levá ruka, natož, co dělají ruce někoho úplně jiného. A to jsme v rodině jen čtyři! A tehdy se to stalo.

Páááťa unaven a znechucen hladkým průběhem v chodbě vládnoucího chaosu, zavěsil se ručkou za masivní kliku vstupních dveří a zkusil své štěstí. Podobně to viděl u svého staršího brášky Martin (4+ roku). Ten se také zavěsí na kliku jako bacil za mandli angínoika, tedy toho, kdo má angínu. Hola hop, nepatrná váha jeho desetikilového tělíčka stačila nato, aby Páááťa dveře malinko pootevřel. Jako jezinka z pohádky O Smolíčkovi Pacholíčkovi ihned strčil do škvíry dva prstíčky a ta-dááá, už na něho zvenčí hledělo nedozírné dobrodružství a říkalo: “Pojď!” Páááťa se podíval přes rameno, jestli někdo nepůjde také? Pak s potměšilým: “He-he!” dveře zabouchl a utíkal do kuchyně. Myslím, že si šel pro raneček na cestu. Kudy ven právě našel!