07. 07. 2018 | NechceSpát a DoNociŘval, náš syn Martin (2+ roku), dnes extrémně přetáhl večerku. Bloumal po postýlce jako hladový tygr a odmítal zalehnout. Zavánělo to revolucí!
Již druhý den na mne klečela nemohoucnost značného kalibru a veškerá činnost byla na hranici mých fzyických sil. Zvuky, které se ke mne dostávaly, jsem nestačil rozlišovat. Když Marťa vylezl z postýlky a začal drancovat a přeskupovat obydlí, můj vytrénovaný postřeh to nepostřehl.
"Tys to neslyšel?" žasl můj skvostný kvítek, žena a panovnice Táňa, která zbyla posledním stupněm domácí domobrany. Že Marťa umí vylézt z postýlky podle ní nebyla žádná novinka. Ale že by z postýlky vylezl, když má dávno spát, se ještě nestalo! Marťa uměl venku z postýlky nabyté volnosti řádně využít. Přeskládal pokoj a co se mu v něm nehodilo, nosil na chodbu a prohazoval mezi příčkami zábradlí dolů do přízemí. Dělalo to kravál jako v nějakém katastrofickém filmu. To je to, co mne spletlo, co mi nedošlo a na co jsem nezareagoval.
Všechno, co Marťa shazoval zvrchu, padalo dolů před dveře do kuchyně. Tam jsem u vaření čaje zrovna fyzicky hynul a to dunění padajících věcí jsem přičítal své bujné fantazii šálené procesem vlastního úhynu (občas zakašlu). Slyšel jsem v tom procházejícího brontosaura a na souboj s ním jsem se rozhodně necítil. Vsadil jsem na to, že za dveřmi se dějí bludy mé představivosti a doufal, že se z toho brzy vykřešu. A tak zbyla na to běsnící peklo moje ženuška Táňuška úplně sama.