22. 03. 2018 | Noc byla mladá jako čerstvě narozená koroptev a čišela dychtivostí, když tu šlus. Zhaslo světlo.
Celý dům se ponořil do černočerné tmy. DoVanyŠel a UžBylNaCestě, náš syn Martin (2+ roku), div nezavýskl nad atraktivitou nastalé situace. Prostředí přízemního podlaží naší ubikace, kde právě byl, bezpečně znal a nastalá tma pro něj byla spíše povyražením než přítěží. Ihned začal pobíhat a hledat, kde by co vyvedl, zorganizoval, upotřebil. Pod příkrovem tmy byl neuvěřitelně zruky, tedy bez dohledu, a jeho aktuální polohu a míru škod jsem sledoval jen podle zvuků.
Elektrika vypadla díky prasklé žárovce v dětském pokoji. Prdla v okamžiku, kde se v něm můj skvostný kvítek, žena a pracovnice Táňa, pokusila rozsvítila světlo. Ani na tom, chudák, neměla vinu. Vypadl jistič dole na chodbě a také v rozvodné skříni na ulici. Vypadlo tedy, co mohlo. Další jistič v pořadí byl nejspíš až v elektrárně. Muselo jít o náhodu jako prase. A tak jsem se stal hrdinou dne a rodu. Vybaven šroubovákem jsem se vydal do tmy noci ven na ulici do rozvodné skříně našroubovat elektriku. Nikdy jsem to nedělal, ale kdysi jsem to viděl u svého táty. Marťa se připlácl na skleněnou výplň venkovních dveří a díval se za mnou. Jednoho dne také on zachrání svůj rod. Situace bude stejná - nepůjde elektrika, po ulici bude kráčet on, coby předák rodu Modl, a znovu uspěje jako můj táta a já. Jen šroubovák bude, tak jako v mém případě, nejspíš jiný.