24. 11. 2025 | U nás se na nic dlouho nečeká. Avšak jen s posvěcením maminky se to realizuje. Pokud tedy nejsme rychlejší. Tentokrát jsme byli super rychlí!
Bylo ospalé zimní ráno. Vypravovali jsme se s Páááťou do školy. Je to zarputilý prvňák a žije okamžikem. Jeden z těch parádních okamžiků právě nastal. Nasněžilo. A ne málo! Řidiči hartusili a možná i kleli. Na hlavních, pochopitelně neprotažených tazích se ploužili jako šneci v tak dlouhých kolonách, že pokud člověk nešel přes značený přechod, kde dostal přednost, tak prostě nepřešel.
Odstartovali jsme vzrůšo dobrodrůžo jedna báseň! Prosvištěl jsem naším obydlím na půdu pro sáně tak rychle, že mne nikdo a nic nestihlo zastavit. Já těm doma vlastně ani nestačil říci, co se děje. To bylo důležité. S nastartovanými sáněmi na sněhu před domem nebylo argumentu, pro který bychom nemohli s Páááťou vyrazit do školy na sáních! Dobrodužná cesta tím byla zcela volná.
“Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas?” prozpěvoval si Páááťa. Seděl si v sáních s opěrkou jako král na trůnu a se zájmem sledoval zástupy unavených školáků, které jsme míjeli. Zapřáhl jsem se totiž do sání a v rámci tréninku ten kilometr do školy odklusal. Pro Páááťu to byla jízda k popukání. Ne, že by na tom záleželo, ale tím se naše ranní alotrie zapsala do historie naší vsi. Dneska jsme totiž udělali do sněhu první stopu od sání.