Svátek sv. Martina

Letos byl pilířem svátku sv. Martina náš prvorozený klouček Marťa (9+ let). Přišel s příběhem o Martinovi, který byl později prohlášen za svatého. Příběh byl nějak takto: Jednou, dne 11. listopadu, nebyl jen tak ledajaký den. Tehdy ještě jen docela obyčejný Martin, který měl být za svatého teprve prohlášen, utíkal před povýšením do bohatého stavu. Měl se stát vlivným a zámožným. Ani se nedivím, že před něčím takovým zdrhal. Tento Martin měl ale smůlu, protože ho dopadli, lapili a povýšili. Přitom na to nešel nijak zle. Dost chytře se ukryl do kůlničky, asi pod seno, nebo co tam tehdá zrovna měli, aby ho ozbrojení pochopové, co ho hledali, nenašli. Jediné přihlížející huse pravil pšt, aby ho neprozradila. Jenže husa Rozárka byla zrovna z těch pomalu myslících. Ostatní z hejna se s ní moc nebavily. Krátké a rychlé sdělení od Martina soukajícího se do kůlničky ji zaskočilo nepřipravenou. Když zjistila, že nerozumí Martinovu sdělení, přikolébala se za Martinem a do jeho důmyslně vybrané skrýše volala:
“Có? Có?” V lidské řeči to bylo dost otravné a vytrvalé kejhání. Zabít, opéci a sníst málo!

Po troše historie zpátky k realitě. Nesněžilo. Zase. Příjezd Martina na bílém koni, což znamená to sněžení, se nekonal. Ale není nad čím truchlit, v mém životě párkrát na Martina sněžilo a byl to fakt príma den. Ty zbylé dny, kdy na Martina nesněžilo totiž většina blahopřání, za které patří všem dík i bez ohledu na obsah, se týkala právě tématu, že všichni Martinové dlužíme blahopřejícím sníh.

Ale ať na Martina sněží nebo ne, u nás se slaví. Slaví se svátek Martina tak moc, že se přímým účastníkem oslav stává i náš druhorozený klouček Páááťa, který se Martin ani nejmenuje. Jsme ale natolik soudržný tým, že na svátek Martina má svátek i Páááťa. To jinde asi nemají. Svátek je u nás něco jako narozeniny a narozeniny jako druhé Vánoce. Všichni Martinové dostanou dárek. Kluci dostali po dětské skládačce Lego a já něco do nosu. Jsem totiž jedlík. Dostal jsem od svého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, dort. Ovocný. Od té doby, kdy se přišlo na to, že nám chutná nejvíce právě ovocný dort od naší maminky, nezbyde. Nezbyde dokonce natolik, že se dává na příděl, lednice se zamyká a klíč mají všichni, jenom ne já! Dříve tomu tak nebylo a dort trčel v nezamčené lednici třeba až do konce doby své poživatelnosti. S příchodem ovocných dortů je toto ale minulostí a my s dychtivostí vyhlížíme další příležitost, kdy zase bude. Nejbližší je už na Vánoce. Už mám připravenou lžíci.