10. 11. 2025 | Byla to krví zbrocená událost. JednouŘízAPadl Marťa (9+ roku), stejně jako TakyŘízAPadl Páááťa (6+ roku), se pohybovali na hraně své existence. Navzdory tomu se halloweenskou dýni podařilo vyřezat.
Přikročili jsme k tomu, že vyřežeme dýni. Kluci Marťa s Páááťou hned poskakovali kolem, chápali se nožů, šavlí, mečů, div ne sekačky, a že to vyřežou, nakouskují - no prostě zvládnou. Návrh, že by si mohli rozšklebený obličej, co má přijít na dýni, nejdříve nakreslit na papír, kategoricky odmítali s tím, že je to zdržovačka a jestli budu pokračovat s takovými návrhy, vyřežou jejich dekoraci do mě. Do dlabání dýně, což jejímu vyřezávání obvykle předchází, se jim vůbec nechtělo.
“Já to vyřežu!” hlásil se Marťa a rval mi nedodlabanou dýni z rukou. Páááťa chtěl také vyřezávat, takže se přidal ke vzpouře a dýni mi společně uzmuli, odcizili, prostě vzali. Marťa vyřezal do dýně první oko svého šklebu a řízl se. Protože skončil s flastrem na poraněném prstu, Páááťa znejistěl a do žádné další větší akce s nožem se moc poštět nechtěl. To se hodilo, protože vyřazený Marťa řezat nemohl a Páááťa nechtěl. Když jsem opakovaně vypíchl výhody toho, když mne nechá dodlabat dýni, Páááťa svolil, odložil zbraně a počkal, až se na dýni vyřádím já. Zatímco já jsem poctivě dlabal a vytahoval tu lepkavou, kluzkou, studenou dužinu dýně, on si hrál se zavíracím nožíkem co měl připravený k vyřezání šklebu.
“Ty, Páááťo, nehraj si s tím nožíkem. Řízneš se. Znáš se,” opakoval jsem mu, až mne to už samotného nebavilo, kolikrát jsem to říkal.
“Tatííí!” okřikoval mne Páááťa, protože ho už také nebavilo poslouchat, že neposlouchá.
Najednou se mu nožík nečekaně se cvaknutím zavřel. Pochopitelně Páááťu při té příležitosti nůž řízl. Poznal jsem to podle toho, že Páááťa vytrčil ukazováček a se zatajeným dechem na něj zíral. Po chvíli se mu na ukazováčku začala zvětšovat kapka temně rudé krve. Páááťovy krve! To byla ale kaňka! Páááťa propukl v srdceryvný pláč, křik a řev, jak mu svět zase ublížil. Skončil v náruči naší maminky, mého skvostného kvítku, ženy a panovnice Táni, která dnes při řezání dýně dělala sestřičku a záchranku. Rázem jí v ordinaci seděli oba naši kluci, každý s ofačovaným ukazováčkem. Páááťa poplakával jako v reklamě na slzavé údolí. Protože ubylo vnějších vlivů, v klidu jsem vydlabal a z nedostatku dalších pracovníků také vyřezal dýni. Práce šla pěkně od ruky. Pěkně jsem si zařezal! Když v dýni vesele zaplála svíčka, rozsvítila strašidelné škleby a my se spokojeně sesedli u mého poctivě odmakaného díla, nastoupil na scénu Marťa a slavnostně prohlásil: “To jsme ale vyřezali pěknou dýni, že?”