Vem si nůž

“Beru nůž, kdyby tam na nás vyběhlo něco zuřivého,” konzultoval jsem v rámci příprav na přespání v lese s kamarádem do spacáku Kubou. Kuba se divil, na co chci brát nůž? V lesích, dle jeho slov, o divokou člověk poslední dobou jen tak nezavadí, takže to, co tam zbylo, by byla škoda zapíchnout. Očividně to setkání s rozlícenou bestií, která je naštvaná na celé lidstvo, že mu leze do lesa, každý vidíme jinak. Ty tam jsou doby, kdy jsem žil v bláhovém přesvědčení, že se dá domluvit s každým. Nedá. Pro případ, že by došlo na lámání kostí, chci být připraven.

Uplynulo pár dní, když tu se ozval ten samý Kuba. V telefonu zněl odhodlaně jako správný dobyvatel nepoznaných krajů.

“Víš, já přemýšlím, že budu brát křovinořez,” spustil. 

“To je sice dobrý nápad,” přiznal jsem uznale s nemalou dávkou překvapení, “myslel jsem ale, že by měl stačit nůž…”

Hned jsem si představil, jak tam uprostřed noci pobíháme kolem našeho ležení a splašeně pobleskujeme baterkami na všechny strany ve snaze postavit se tváří v tvář praseti o velikosti almary s korálkovýma očima planoucíma pekelným ohněm, které nás v noci navštívilo. Prase v mých představách několika rychlými přeběhnutími ve skrytu černočerné noci vyrylo kolem našeho ležení několik rygolů. Nic závratného, dokud si v tom při úprku nezvrtnete kotník a nehodíte držku. A v okamžiku, kdy vládu nad nepřehlednou situací přebírá prase a vítězoslavně se staví čelem k našemu hloučku postav krčících se s vytasenými, leč zcela zbytečnými nožíky pod souškou smrku, aby nám zasadilo poslední ránu, se za našimi zády vztyčil Kuba! Několika rychlými popotáhnutími za špagátek nahodil ojetý křovinořez, jehož vytůrovaný spalovací motorek krájel noční ticho v lese jako žiletka. Když se Kuba prodral se sekacím nástrojem vpřed naším hloučkem a roztočil strunu křovinořezu, bylo rázem po praseti. Struna křovinořezu nezná bratra. Prase se doslova rozptýlilo. Jestli nebylo lepší ho jen píchnout nožem…